Petr Vondráček

Herec, muzikant a moderátor, který už více než čtvrt století patří k dobře známým tvářím české kultury. Málokdo ale ví, že Petr Vondráček má hluboké kořeny v golfovém prostředí a vztah ke hře, který sahá do dětství. V rozhovoru pro GPA magazín mluví o své cestě ke golfu, o radosti z čistého úderu, i o hrách se sestrami Mašínovými.

Petře, golf u vás není jen záliba. Je to součást rodinné historie, že?
Přesně tak. Vlastně jsme s golfem tak trochu vyrostli. Můj strýc Petr, bratr mého táty, začal hrát už v 60. letech v Poděbradech. Hrál tam třeba s Milanem Mašínem – a s tím jsme jako děti trávili na hřišti spoustu času. Pamatuju si, jak jsme běhali po poděbradské devítce, vdechovali vůni greenu… i když jako malý kluk jsem golf ještě nedokázal docenit, jak každý sport jde. Ale ten dojem ve mně zůstal.

A kdy jste začal hrát sám, cíleně a s radostí?
Bylo mi jedenáct, když jsem dostal od Ježíška první golf set – Wilsonky. Byl to obrovský dárek. Táta i strýc byli nadšení, že se přidávám. A já jsem se fakt snažil – chtěl jsem jim udělat radost. Brali mě s sebou na hřiště, radili mi. Bohy jsem pozoroval, co a jak dělají…

Co vás na golfu drží dodnes?
Ten pocit, když to „mlaskne“. To je nepopsatelné. Zasažené sweet spot a ten zvuk, ten let míčku – to je čistá euforie. V tu chvíli je jedno, jaký jsi měl den. Všechno ostatní zmizí. A samozřejmě, tenhle sport ti umí dát hodně: učí techniku i zklidnění, spíš mění kafe na rybníka. Golf je láska – i výzva zároveň.

Zůstalo to v rodině? Hrajete s někým z blízkých?
Táta i strejda už tu bohužel nejsou. Ale když si zahraju s holkama Mašínovými – Zuzkou a Katkou. Jsou skvělé hráčky, ale hlavně – skvělé duše. Vyrostli jsme spolu, známe se celý život. Na hřišti se hecujeme, ale hlavně je pohoda. Hrajeme třeba o oběd, ale nikdy to není vyhrocené. Je to o radosti, ne o skóre.

Přesto – jak důležitý je pro vás výsledek?
Potěší, když se dostanu pod osmdesát, to určitě. Ale důležitější je pro mě celkový pocit ze hry. Atmosféra hřiště, lidi kolem, klid. Mám rád místa, kde dýchá historie – třeba starý klub v Klánovicích, to mi evokovalo první republiku. Lidi tam chodili v saku, všechno mělo styl a řád. To mě fascinuje.

Máte svoje oblíbené hřiště?
Srdcovka jsou určitě Poděbrady. Tam to všechno začalo. A pak i Mstětice – každý má pro každého, pro mě má kouzlo. Hřiště znám, začínal jsem tam s tréninky, má to tam duši.

Říká se, že golf učí pokoře. Souhlasíte?
Naprosto souhlas. Já jsem člověk spíš energický, akční. Golf mě učí zpomalit, uklidnit se, soustředit. Je to skvělý trénink pro hlavu – a myslím, že by ho měl hrát každý, kdo má sklony k netrpělivosti. Je to taková zenová disciplína se železem v ruce.

Vypadá to, že golf vás opravdu formuje. Jak vypadá ideální golfový den?
Ráno rosa, lehce mlhavé slunce, ticho. Ideálně tříčlenný flight – s lidmi, kteří to nehrotí. Tempo svižné, žádné postávání. Ať to má rytmus. A mezi jamkami klidně i malý vtip, trochu nadsázky. Golf je vážná hra, ale neměla by být smrtelně vážná.

Plánujete letos nějaké turnaje nebo větší golfové výjezdy?
Rád bych, ale musím být upřímný – trápí mě záda. Každý svině bolí. Hraju opatrně a doufám, že se to zlepší. Golf je pro mě srdeční záležitost, a nerad bych o něj přišel. Takže plány jsou, ale zdraví má přednost.

Celé druhé číslo magazínu naleznete zde: https://www.gpagolftour.com/magazin/GPA_magazin_02_PDF_OK.pdf